» Sociální revue

Na počátku tohoto roku Koordinační a informační středisko pro osoby se zdravotním postižením a seniory, o.p.s. zahájilo projekt „Pečuji a pracuji v Praze“, reg. č. projektu CZ.2.17/2.1.00/37140 a intenzivně se začalo věnovat problematice postavení pečujících osob v Praze. Tento projekt je realizován v rámci Operačního programu Praha-adaptabilita a je financován z Evropského sociálního fondu, státního rozpočtu a rozpočtu hlavního města Prahy. Do projektu jsou zapojeny pečující osoby, které žijí v Praze a pečují o zdravotně postiženou osobu v rodině, kterou může být dítě, rodič nebo prarodič.

Péče o osobu se zdravotním postižením je v posledních letech v popředí zájmu především s ohledem na demografický vývoj ve společnosti. Klesající porodnost, prodlužující se délka života a stárnutí populace staví před společnost problém, kterým je problematika dlouhodobé péče. Problém je úzce provázán i s procesem deinstitucionalizace  péče v sociálních službách. Názory na tento proces a jeho praktická realizace této jsou přijímány poměrně rozdílně. Nízká finanční náročnost péče v rodině podmiňuje snahu podporovat a rozvíjet prve rodinnou a komunitní péči.

Na základě dosavadních praktických zkušeností s touto cílovou skupinou je zřejmé, že řada problémů pečujících osob v Praze je obdobná jako v jiných regionech naší republiky, ale některé aspekty jejich života jsou trochu odlišné. Šance na pracovní uplatnění či nabídku odlehčovacích služeb je v Praze sice vyšší, ale přesto, podle pečujících osob, neuspokojivá.

Na setkání realizačního týmu mimo jiné zaznělo z úst manažerky projektu JUDr. Marie Madejové: „Námi zjištěné údaje potvrzují, že pečující osoby v Praze se také potýkají s problémy, jako je vysoká emociální zátěž, která je dle sociologických průzkumů vyšší než se předpokládalo nebo deklarovalo. Vždy přítomný je atribut  osamocení - společenský i z pohledu pracovního uplatnění. Průběžně se pečující osoby obávají o vlastní zdravotní stav, o to, co přijde ve stáří, jaké sociální jistoty je čekají.“ Poměrně časté jsou vyjadřovány obavy z neustálého přezkoumávání zdravotního stavu opečovávaných osob - čím více se totiž těmto osobám věnují, tím lepšího zdravotního pokroku opečovávané osoby dosahují a následně jim je záhy nekoncepčně snižován příspěvek na péči bez ohledu na to, že bez intenzivní péče se opět stav zhorší, ale i bez ohledu na ztíženou integraci pečující osoby na trhu práce.

V souvislosti s příspěvkem na péči se stále častěji hovoří o zneužívání těchto finančních prostředků pečujícími osobami, že například z příspěvku na péči financují vlastní potřeby, stravu atd. Nutno konstatovat, že slova, která pronesl předseda NRZP Mgr. Václav Krása dne 30. září 2014 o tom, že se někteří pohoršují nad tím, že si pečující osoby dovolí koupit za peníze z příspěvku na péči máslo, svědčí o tom, že kritici často neznají problematiku těchto rodin, speciálně jejich sociálně ekonomické situace. V souvislosti s připravovanými změnami zákona č.108/2006 Sb. o sociálních službách by bylo vhodné uvažovat i o změně postavení pečujících osob, které dlouhodobě pečují o zdravotně postiženou osobu. Jak se ukazuje, aktuální návrhy změn tohoto zákona a navazujících předpisů se změnami nepočítají.

Specifické postavení mají pečující osoby na trhu práce. Sladit péči a práci není jednoduché, a to ani v dalších zemí EU. Pečující osoby jsou převážně ženy a to bez ohledu na jejich vzdělání. Všeobecně jsou ženy (zvláště matky) nejhůře zaměstnatelnou skupinou, obzvláště pak ženy zdravotně postižených dětí. Osoby, které pečují o rodiče nebo prarodiče více  kombinují péči v rodině a péči institucionalizovanou. Nejčastěji se v souvislosti s postavením pečujících osob hovoří o flexibilní pracovní době. Tento institut je podpořen i Směrnicí Rady  2010/18/EU, ale členské země ji z větší části nepřijaly. Představy o flexibilitě mají pečující osoby, ale i samotní zaměstnavatelé. Pečující osoby by nejvíce přivítaly flexibilní pracovní dobu s možností reagovat na naléhavé situace, možnost na určitou dobu omezit týdenní pracovní dobu nebo možnost vzdát se na dobu péče pracovních povinností.  I strana zaměstnavatele by měla mít možnost požadovat flexibilitu u svých zaměstnanců – např. na určitou dobu rozšířit týdenní pracovní dobu, v rámci naléhavých problémů nástup zaměstnanců do práce atd.

JUDr. Marie Madejová se domnívá: „Sjednání flexibilní pracovní doby je možné na individuálním základě. Jak tohoto stavu dosáhnout je spíš otázka akademická a je nutné ji posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu pracovně právnímu vztahu s ohledem na charakter pracoviště.  Nelze se domnívat, že částečným zrušením ustanovení § 241 odst. 2 zákoníku práce v tom smyslu, že pokud požádá zaměstnankyně nebo zaměstnanec, kteří dlouhodobě pečují o osobu závislou na péči druhé osoby o kratší pracovní dobu, má zaměstnavatel povinnost vyhovět žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody.  Domnívám se, že zrušením výše uvedené podmínky…nebrání-li tomu vážné provozní důvody… se nedosáhne zásadního průlomu pracovně právního postavení pečujících osob.“