» Slovníček

Institucionalizovaný systém, kterým se občan sám – svou činností nebo někdo jiný za občana povinně zajišťuje pro případ pojistné (sociální) události. Zakotvuje příspěvkově definované, nárokové a peněžité dávky. Zákon stanoví osobní rozsah (kdo je pojištěn a kdo musí přispívat), věcný rozsah (spektrum sociálních událostí, které jsou jím kryty) a věcný obsah (forma sociální ochrany).
Je dáno zákonem (povinné), který také stanovuje způsob správy a (průběžného) financování – redistribuce v sociálním prostoru.

Sociální politika je jednání státu a dalších složek státu (subjektů sociální politiky), které mají stanovený společný cíl, kterým je smysluplné a efektivní pozitivní ovlivňování životních podmínek lidí a skupin (komunit). Sociální politika je živý systémem, který reaguje na potřeby populace a možnosti státu. Státy se liší v přístupu k řešení sociální politiky, tedy v poskytované míře sociální podpory a mírou sociálnosti, rozsahem a způsoby svého sociálního chování.

Krebs (2010) uvádí: „širší pojetí sociální politiky“ je nezbytné pro tvorbu dlouhodobé koncepce sociální politiky, které na sociální politiku nahlíží jako systém provázaný se společenským okolím. V „užším slova smyslu“ je sociální politika vnímána jako soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé sociální události, jako je stáří, nemoc, invalidita či nezaměstnanost a chudoba. V praxi jde tedy o systém sociálních dávek, zdravotního a sociálního pojištění. Cílem sociální politiky je tedy vytváření vhodných a důstojných podmínek pro život všech občanů nebo alespoň jejich většině. Sociální politika patří mezi veřejné politiky, jejím předmětem jsou sociální témata.

Její povaha je vždy intervencionalistická - cesta státních zásahů se snahou zlepšit fungování (tržního) mechanismu. Uskutečňovaná sociální politika je v každé zemi výsledkem kombinace prvků z jednotlivých preferovaných modelů, kterými jsou reziduální, výkonový či korporativní a redistributivní. Nikdy nelze uplatnit výlučně jediný model.

Nejdůležitějším aktérem sociální politiky je stát a v rámci přenesené působnosti státu to jsou územně správní celky, tedy kraje a obce.  Nestátní aktéři jsou zaměstnavatelé, jejich svazy a odborové organizace.  Dalšími aktéry jsou místní komunity, NNO, církve, mezinárodní organizace (Evropská unie, UNICEF, ILO - Mezinárodní organizace práce).

Principy sociální politiky jsou:

Princip spravedlnosti
Princip solidarity
Princip subsidiarity
Princip participace

Způsoby a přístupy sociální politiky k jednotlivcům a skupinám

Aktivní sociální politika, také označována jako perspektivní, primárně se zaměřuje na prevenci vzniku sociálních problémů. Její opatření mají tedy preventivních charakter, jsou systémová, ale mohou mít i charakter intervenční ve smyslu zásahu, zákroku v prospěch konkrétní osoby či skupiny. Tento zásah je (z moci) úřední.  
Pasivní sociální politika, také označována jako retrospektivní, se primárně zaměřuje na řešení již ztotožněných (vzniklých) sociálních situací (problémů).

Faktor času v sociální politice z hlediska skupin objektů:

Čas minulý - např. zkoumání příjmů za „minulé období“

Čas přítomný - opatření, kterými se realizují (naplňují) sociální práva (právo na vzdělání, ochranu pracovního poměru) a opatření, která řeší aktuální sociální rozpory mezi společností a jednotlivci (delikvence mladistvých, imigrace). Svým charakterem přítomný čas naplňuje také Mimořádná okamžitá pomoc.  Je poskytována osobám, které se ocitnou v situacích, které je nutno bezodkladně řešit. Zákon stanoví šest takových situací:

1. Nejsou plněny podmínky pro poskytnutí opakovaných dávek, ale v případě neposkytnutí pomoci osobě hrozí vážná újma na zdraví. Dávku lze poskytnout v částce, která doplní příjem osoby do výše existenčního minima (v případě nezaopatřeného dítěte do životního minima).
2. Postižení vážnou mimořádnou událostí (živelní pohroma, větrná pohroma, ekologická havárie, požár apod.) Dávku lze poskytnout až do výše 15násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do výše 51 150 Kč.
3. Nedostatek prostředků k úhradě jednorázového výdaje spojeného např. se zaplacením poplatku za vystavení duplikátů osobních dokladů nebo v případě ztráty peněžních prostředků. Dávku lze poskytnout až do výše tohoto jednorázového výdaje.
4. Nedostatek prostředků k nákupu nebo opravě předmětů dlouhodobé potřeby. Dávku lze poskytnout až do výše těchto výdajů, maximálně však v průběhu kalendářního roku do výše 10násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do částky 34 100 Kč.
5. Nedostatek prostředků k uhrazení odůvodněných nákladů vznikajících v souvislosti se vzděláním nebo se zájmovou činností nezaopatřených dětí a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálně-právní ochranou dětí. Dávku lze poskytnout až do výše těchto výdajů, maximálně však v průběhu kalendářního roku do výše 10násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do částky 34 100 Kč.
6. Ohrožení sociálním vyloučením. Jde např. o situace osob vracejících se z vězení, z dětského domova a z pěstounské péče po dosažení zletilosti nebo po ukončení léčby chorobných závislostí. Dávku lze poskytnout až do výše 1000 Kč. V průběhu roku může být poskytnuta opakovaně, součet však nesmí překročit 4násobek částky životního minima jednotlivce, tj. maximálně částku 13 640 Kč.

Čas budoucí - stav, situace v jakém se se jednotlivec či skupina obyvatel bude nacházet díky zásahu sociální politiky (např. hodnotí, kam povede intervence, prevence, integrace).  Z hlediska jednotlivce jde též o (pohled) očekávání, že mu budou poskytnuty konkrétní garance či pomoc, když/až nastane konkrétní sociální situace.

Funkce sociální politiky státu

Ochranná funkce - řešení vzniklých konkrétních nepříznivých sociálních situací či odstranění jejich negativních dopadů.
Preventivní funkce - snaha předcházet rizikovým situacím.
Stimulační funkce - snaha podněcování k žádoucímu chování, které se dá také popsat jako stimulace k sociální odpovědnosti, jednání skupin a jednotlivců.
Přerozdělovací funkce – vyplývá z funkce státu. Realizuje se výběrem daní a jejich přerozdělováním ve formě dávek a všech typů důchodů. 
Homogenizační funkce - snaha o snižování společenské nerovnosti, což v praxi znamená: rovný přístup ke vzdělání, práci, zdravotní a sociální péči každému bez rozdílu.

Modely sociální politiky podle míry účasti státu:

Redistributivní - dominantní role státu. Dotýká se celé populace. Redistribuce může výrazně omezovat a někdy i rušit aktivity vybraných nestátních subjektů (Skandinávie, Holandsko).

Výkonový či korporativní  -  vychází z toho, že sociální potřeby mají být uspokojovány na základě pracovního výkonu a zásluh. Model je založen na kooperaci občanů a na aplikaci sociálního pojištění. Míra redistribuce je nižší a stát garantuje jen základní společensky uznávaná minima potřeb, tedy vytváří prostor pro působení nestátních subjektů (SRN, Rakousko, Francie).

Reziduální – model spoléhá na trh, jeho instituce a rodinu. Sociální politika nastupuje až v případech, kdy dotčené subjekty selžou. Poskytované dávky jsou minimální a jejich poskytování je vždy testováno příjmy. Role státu je do značné míry potlačena a jeho odpovědnost je jen minimální (USA, Japonsko, GB).

Doplnění: ČSSR byla koncipována rovnostářsky jako univerzální - opírající se o výlučný monopol státu. Více stimulovala pasivitu - pasivní chování všech obyvatel.     

Zdroj: socialnirevue.cz, stránky MPSV, Wikipedie

Zpracovala: Lenka Žáčková (2013)

Nastupuje (je aktivována), když jedinec není schopen vlastními silami zvládnout obtížnou životní situaci. Zahrnuje sociální služby, služby vhodně navazující na ně či je doplňují. Může to být konkrétní sluýba, může mít charakter hmotný (finanční pomoc) nebo materiální. 

Společenský neúspěch ohrožující svého nositele, případně další osoby.

Nejužší anglosaské pojetí: kriminální chování, závislost na alkoholu, na nealkoholových drogách, hráčství, sebevražedné jednání, nezaměstnanost, předčasné ukončení povinného vzdělávání u dětí, těhotenství před dosažením hranice dospělosti.

Širší evropské pojetí zahrnuje navíc: život bez domova na ulicích, prostituci, příslušnost k sektám

Zdroj: Matoušek, O.: Slovník sociální práce, 2003

Je to stav bez sociálního napětí, který je zajištěn fungováním systému, který zachycuje ty, kteří nejvíce trpí ekonomickými změnami. Tyto skutečnosti lze ovlivňovat aktivní politikou zaměstnanosti, rozvojem sociálního pojištění a stanovenou efektivní záchrannou (munimální) sociální sítí.

Je vymezením rizika v obecné rovině způsobené nezávisle na lidském jednání, které je společensky uznáno za závažné a vyžaduje společenskou ochranu, protože postižená osoba nebo rodina nejsou schopny jeho důsledky zvrátit či odvrátit.

Zvýhodněné  úvěry - měkké  půjčky,  které  nejsou  úročeny nebo  je  jejich úroková sazba nižší než  náklad  zapůjčeného kapitálu.  Tento  druh  půjček nemá  nastavené  standardní   podmínky  ručení vyžadovaných  clearingovými bankami a  komerčními  věřiteli. Půjčovatelé  mají  možnost požádat o  odložení splátek.

Předběžné či peralerní právo, nemá však  přímou návaznost a vynutitelnost.

V anglosaském světě jde  o  označení vlastností  osobnosti, jejichž důležitost se liší podle konkrétních požadavků podniku. Termínem soft-skills  označujeme vlastnosti  od empatie přes komunikativnost či sebekritičnost až po schopnost prosadit se, vést tým či  oplývat schopností nadchnout ostatní pro společný cíl. Většinou se nepřekládá do češtiny. V našich podmínkách  můžeme  za  synonimum  považovat „lidské  zdroje“.

Kooperující ekonomiky veřejné a sociální, spolupracující na principu partnerství veřejného a soukromého sektoru, tedy v konsenzu veřejného i obecného zájmu (PPP), zejména na lokální a regionální úrovni (také  měření  filantropie a veřejná přidaná hodnota, veřejně prospěšné práce, podniky komunitní a komunální)

Zdroj: www.coop.org, Ing. Magdalena Huncová, Ph.D., vedoucí Katedry financí a účetnictví, Hunčová, M. (2007): Smysl sociální ekonomiky a její podstata - in: Sociální ekonomika, sociální podnik a sociální kapitál. FSE UJEP, Ústí nad Labem

Na soud se mohou obracet instituce evropského společenství, jednotlivci i stát. Evropští soudci se mohou domáhat změny (pozměnění) národních rozhodnutí a legislativních aktů, které nejsou slučitelné s ustanovením dohod. Mohou rozhodovat i v případech, kde rozhodují národní soudy, pokud se proces dotýká zákonů Evropské unie.  Rozsudky jsou závazné pro všechny soudy všech členských států.                 Sídlí v Lucemburku

Jedná se o „výtah“ ze strategie příslušného územního celku, který se vztahuje k předkládanému projektu. Těmito strategiemi může být Program obnovy vesnice, mikroregionální strategie, Plán rozvoje kraje nebo případně národní koncepce (např. koncepce státní politiky cestovního ruchu, apod.)

Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele. Neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky vykonavatel závěti, správce dědictví, každý, kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží, věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom prokáže právní zájem; odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl.

Soud nařídí soupis pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady soupisu, nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu či v případě je-li mezi dědici osoba, která není plně svéprávná, nebo která je neznámá či nepřítomná, nebo právnická osoba veřejně prospěšná či zřízená ve veřejném zájmu („osoba pod zvláštní ochranou“), je-li nejistota, zda je někdo dědicem nebo kdo je dědicem, žádá-li o to věřitel, nebo osvědčí-li věřitel zůstavitele, že tu je pro provedení soupisu jiný vážný důvod.

Náklady na pořízení soupisu se hradí z pozůstalosti a jdou poměrně k tíži dědických podílů těch dědiců, jimž je soupis k prospěchu. Není-li dobře možné hradit náklady na pořízení soupisu z pozůstalosti, uloží soud těmto dědicům, aby na úhradu nákladů poměrně přispěli.
Požaduje-li někdo soupis, aniž pro to má vážný důvod, náklady soupisu nese ze svého. Soud může rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici a stejně tak může rozhodnout, neodporují-li tomu dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

Prokáže-li se, že prohlášení nebo seznam neodpovídají skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném, ruší se tím dědicům od počátku účinky výhrady soupisu, pokud ji případně učinili a v takovém případě může soud na podnět nařídit, aby byl vytvořen nový soupis pozůstalosti. Soud takto nerozhodne vůči dědici, který prokáže, že nezavinil neúplnost prohlášení nebo seznamu, stejně tak vůči osobě pod zvláštní ochranou. Je-li znám věřitel, soud mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti a umožní mu vyjádřit se k soupisu.

Zdroj: zákon č. 89/2012 Sb.

-lz-

Corporate social responsibility je koncept, kterým se komerční  sféra  (podniky) otevřeně přiznávají ke své spoluodpovědnosti za stav a chod společnosti. Tento koncept vychází z předpokladu, že žádná firma nefunguje pouze ve svých ekonomických vztazích, ale ovlivňuje také své okolí (komunitu, sociální situaci zaměstnanců apod.). A naopak stakeholdeři (akcionář, partner, spotřebitel) ovlivňují úspěch  podniku.

Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové. Jiné opatření může vyslovit pouze soud.

Kdo spravuje pozůstalost, poskytne z ní splátky na zaopatření osobám, které na ně mají právo, a doručí odkazovníkům zprávu o odkazech, které jim připadly. Dospělé odkazy vyrovná, schválí-li to soud.

Při správě lze z pozůstalosti něco zcizit nebo použít jako jistotu, vyžaduje-li to zájem na zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného majetku, jinak za protiplnění. To platí i v případě, že má být změněn účel spravovaného majetku. Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou, vyžaduje se souhlas soudu.

Zdroj: zákon č. 89/2012 Sb.

-lz-

Společný  regionální operační  program.

Soubor kritérií, která umožňují rozpoznat úroveň kvality poskytovaných sociálních služeb v oblasti procedurální, personální a provozní. MPSV odpovídá za  přípravu dlouhodobých systémových opatření a příslušných právních předpisů. Jedním  z hlavních  úkolů je také  podpora rozvoje kvality poskytovaných sociálních služeb např.:

plánování sítě sociálních služeb v krajích a obcích opírající se o zjištěné potřeby lidí

zvyšování odbornosti a kvality poskytovaných služeb s důrazem na ochranu práv uživatelů služeb občanských a svépomocných aktivit, tj. neziskového sektoru vzdělávání svých zaměstnanců s cílem posílit jejich schopnosti a dovednosti při poskytování sociálních služeb

podporu a pomoc skupinám ohroženým sociálním vyloučením - jedná se například o příslušníky romské komunity, oběti trestné činnosti, osoby komerčně zneužívané, osoby bez přístřeší apod.

Česká republika má celkem 7 státních symbolů. Jejich používání upravuje Zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, ve znění zákona č. 154/1998 Sb. a Zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 213/2006 Sb..

Státní symboly České republiky

Velký státní znak

Malý státní znak

Státní barvy

Státní vlajka

Prezidentská standarta

Státní pečeť

Státní hymna

Velký státní znak

je tvořen štítem se čtyřmi poli, která symbolizují historická území - Čechy, Moravu a Slezsko, čtvrté pole pak republiku jako celek. Autorem je heraldik Jiří Louda. Velký státní znak slouží k vnější reprezentaci státu, označení budov, státních orgánů, úřadů. Jeho originál je v tuto chvíli (r. 2008) ztracen.

Malý státní znak

Malý státní znak ve tvaru šítu znázorňuje dvouocasého stříbrného lva v červeném podkladu se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Užívali ho již Přemyslovci ve 13. století a státním znakem se stal roku 1918. Používá se k označení sídel orgánů, které byly pověřeny výkonem státní moci.

Státní barvy - trikolora

Státní barvy jsou bílá, červená, modrá v uvedeném pořadí.

Státní vlajka

Státní vlajka se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3.

Vlajka prezidenta republiky

Vlajka prezidenta republiky je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak. Pod ním je bílý (stříbrný) nápis PRAVDA VÍTĚZÍ na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi.

Státní pečeť

Státní pečeť tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je opis „ČESKÁ REPUBLIKA“. Pečetidlo státní pečeti uchovává prezident republiky.

Státní hymna

Státní hymnu tvoří první sloka písně (text a notový záznam )Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla „Kde domov můj“.

-lz-

Dokument, který na základě analýzy současného stavu a odhadu budoucího vývoje stanovuje úzká místa a priority rozvoje území v souladu s územním plánem sídelního útvaru.

Její základní role je včas upozornit na existující a potenciální problémy, které mohou ohrozit udržitelný rozvoj, ale také  iniciovat opatření, jakým způsobem  těmto hrozbám je  možné předejít nebo  zmírnit jejich dopad a co nejefektivněji řešit jejich dopady. V nepříznivém případě je  reakcí na nouzový stav, v příznivém případě optimalizací rozvoje v daných limitech.Udržitelný rozvoj České republiky se opírá o čtyři základní pilíře:

• ekonomický pilíř (posilování konkurenceschopnosti ekonomiky)
• environmentální pilíř (ochrana přírody, životního prostředí, přírodních zdrojů a krajiny, environmentální limity)
• sociální pilíř (posílení sociální soudržnosti a stability)
• výzkumem, vývoj a vzdělávání

Strategie je podkladem pro další zpracování  sektorových politik či akčních programů. Je  neopomenutelným východiskem pro strategické rozhodování v rámci specifických resortů, ale  i pro meziresortní spolupráci. 

Základní časový horizont strategie je rok 2014. Kratší časové rozlišení  se zaměří zejména na slaďování krátkodobých a dlouhodobých cílů, které nemusí být totožné.